Dnes je to už pár týdnů od chvíle, kdy jsem se vážně rozhodla pořídit si zvířátko. Byla za tím přirozená touha z dětství, která mě nikdy neopustila (měli jsme křečky a později psa). Pamatuji si, že jako dítě jsem byla naštvaná, že mi máma nechce dovolit (nejlépe úplně všechna) zvířátka a měla jsem tedy obrovskou radost, když se to povedlo a moc jsem se těšila mazlením s legračním křečkem i neuvěřitelnou zábavou s naším milovaným zlatým retrívrem. Byla jsem přesvědčená, že až budu "velká", tak už mi nikdo nezabrání! Je mi 32 let a už je to více než deset roků, kdy nás opustil náš pes. Ptám se, jak to, že jsem si to doteďka nedovolila?

A vzpomínám, že to bylo nějak takhle: Chtěla jsem zvíře. Mooooooooc! Vybrala jsem si zvíře. Koupila jsem si knížku. Přečetla jsem si, co zvíře potřebuje. Pochopila jsem, že mu to nemůžu dát, když jsem celý den v práci a žiju sama/když to tak máme s partnerem oba. Došlo mi, že bych zvíře měla pro své vlastní potěšení, ale to jeho potěšení z pěkného života bych mu dát nemohla. Rozhodla jsem se zvíře si nepořídit a dál muchlovala přítulná zvířata chápavým majitelům v MHD či blízkém okolí. A v knihovně přibývaly knížky o malých savcích.

Tentokrát to ale bylo jiné. Vždycky jsem byla přesvědčená, že zvíře nejen chci, ale i potřebuju. Nyní jsem ovšem neměla v úmyslu ustoupit. Otázka nebyla "jestli" chci zvíře, ale "jaké" zvíře můžu mít? Čí nároky mohu splnit a kdo splní mé? Rybičky jsou nádherné a moc ráda je pozoruji, ale chtěla jsem se mazlit, hledala jsem něco chlupatého a teplého. A pak mi to konečně došlo. Už při prvním nápadu jsem věděla, že je to správná volba. Leccos jsem o nich slyšela a vždycky se mi líbili. Rozhodla jsem se, že budu mít za mazlíčky potkany!