Naše Markéta se chtěla ujistit, že jsme zdraví a v pořádku, a tak se rozhodla vzít nás na veterinu. Zatím jsme cestovali v přepravce jen jednou, když jsme odcházeli od mámy. Tentokrát nás Markéta ale nevezla autem a my se prvně svezli metrem a autobusem. Cesta nám nijak nevadila, dostali jsme totiž naše oblíbená semínka a křupky, a taky kousek jablíčka.

Cestou jsme buď chroupali, chrněli a nebo vykukovali ven, abychom viděli svět. Když jsme dorazili do ordinace, seznámili jsme se s veterinářkou Romanou. Už jsme o ní slyšeli - že prý je moc fajn, rozumí své práci a u ostatních potkanů je dost oblíbená. Někteří za ní dokonce jezdí jen aby se pomazlili, a tak jsme se taky chtěli ukázat v dobrém světle a byli jsme naprosto vzorní.

Když nás postupně, něžně brala do ruky, krásně nás hladila a nám se u ní moc líbilo. Dovolili jsme jí, aby nás vyšetřila. Že nám bude chtít vytrhnout chloupky jsme sice nečekali, ale zas nám alespoň vysvětlila, že to, co nás svědí se jmenuje lupy a je na to dobrá kyselina listová. Ve chvíli, kdy nám Romana dala každému piškot, věděli jsme už najisto, že ji máme opravdu rádi.

Druhý den se nám v kleci objevila podivná věc. Bylo to takové kovové, houpalo se to na řetízku a nás děsně zajímalo, co to v tom tolik voní. Filištín se, jako skoro vždycky, odvážil jít to prozkoumat jako první. Chvíli nad tím dumal, ale nakonec přinesl do pelíšku tenkou, zelenou a skoro průsvitnou věc, které Markéta říká salát. Mě se to líbilo, a taky mi to chutnalo, jak se mi povedlo zjistit, když jsem Filištínovi kus sežral.

Před bráchou jsem se nemohl zrapňovat a taky jsem potřeboval sebrat odvahu. Když šel Filištín spát, pomalu jsem se k té zvláštní kouli blížil. Sice se nehýbala, ovšem stejně mě několikrát pěkně vyděsila. Nakonec jsem se přiblížil až úplně k ní a zkusil si kousnout. Ta koule se ale najednou rozhoupala a chtěla se na mě docela určitě vrhnout! Pelášil jsem do úkrytu, co mi síly stačily. Musel jsem chvíli počkat, než se uklidnila. Přiznávám, že mě vylekala ještě několikrát, než jsem pochopil, že je uvázaná a na mě nemůže. To jsem pak úplně přestal mít strach a taky jsem zjistil, že si ji můžu packami podržet a ona potom tak moc nevyvádí.

Chtělo to trochu cviku, aby se mi povedlo vytrhnout z ní pěkně velký kousek, ale dokázal jsem to! Dnes se ale úplně nejvíc lekla Markéta, protože když jsme s bráchou řádili, uslyšela hrozně vyděšený zvuk a hned nás běžela zkontrolovat. My jsme se ale jen usmívali, protože jsme moc dobře poznali, že to byl přece ten pták za oknem. Ona na to naštěstí taky přišla, přestala na nás vyčítavě hledět a my si zas mohli hrát bez dozoru.